April 2016

Musíš se s tím smířit

24. april 2016 at 13:04 | Ali |  Deník
Vím, že rozchod bolí, ale není možné, abych s někým byla jen z lítosti. Mám trochu výčitky svědomí, že jsem se zamilovala do někoho jiného tak rychle, ale za nos jsem ho netahala. Tak jsem hold dál, dál něž on. Po rozchodu jsem na tom byla taky špatně, ale zamilovat se, bylo to nejlepší, co mě mohlo právě potkat. Opět cítím to krásné, to, co jsem už minimálně dva a půl roku necítila. Ten úžasný pocit při obejmutí toho druhého. Špatná nálada je náhle pryč!

To, že mi budeš psát vyčítavé zprávy, to není opravdu správná cesta. Hnusíš se mi čím dál víc a víc. Vsadím se, že mě teď pomlouváš na každém rohu. Ani se ti nedivím, protože lituješ svých chyb a opět se je snažíš hodit na někoho jiného, jak nečekané. Každá tvá chyba byla chybou někoho jiného. Moc dobře si to pamatuji. Vím, že víš, že toto všechno je jen a jen tvoje chyba. Lituješ, že jsi ztratil svou životní lásku, protože jsi sebestřednej a naivní hlupák. Snad z toho vyrosteš. Přeji ti, abys našel ženskou, která tě bude chápat a tolerovat. Já toho od doby, kdys mě podvedl schopná nebyla. A nechtěla jsem být.

Pomluvy, nenávist a naschvály. Hnus, hnus. Nechápu, jak je možné, že někdo má tak nudný život, že se musí plést do toho mého. Nějaký zakomplexovaný idiot se včera podělil mému exákovi, že mám nového přítele. Samozřejmě mi ještě ten večer psal. Nevím, kdo je horší. Můj ex, který si mě první smazal z přátel a já to tedy brala, jako uzavřenou věc, nebo zmetek, který to tomu naivkovi řekl. Pravděpodobně mu tím chtěl ublížit, což se mu nejspíš povedlo. Ublížil dvoum lidem najednou. Gratuluji. Včerejším dnem jsem se rozhodla udělat za vším tlustou několikanásobnou čáru. Chci si užívat nový vztah, za necelej měsíc jedu s partou kamarádů do Olomouce na Barvám neutečeš. Těším se, jako malá holka. Končeně chci být šťastná. A víte co? Já šťastná budu! Od dnešního dne končím se vším, co mě deptá. :D


Na cestě k úspěchu

20. april 2016 at 22:12 | Ali |  Téma týdne
Chceš-li něco, jdi si za tím. Né vždy je cesta jednoduchá, ale většina našich přání se dá uskutečnit. Člověk jen musí chtít, nesmí být do ničeho nucen, protože pokud nechce sám ze své vlastní vůle, stane se tato činnost pro něj otravnou až nesnesitelnou a udělá vše proto, aby se jí vyhnul, nebo ji měl co nejdřív z krku. Snažíš-li se v něčem doopravdy uspět, zaměř se na to, co tě baví. Bude pro tebe mnohem jednodušší splnit si tento cíl, když se mu věnuješ i ve svém volném čase. Maluješ? Přihlas se na uměleckou školu, máš talent na matematiku? Jdi na školu, která je na matiku zaměřená. Vždy si ale všechno předem promysli. Vybíráš školu? Zjisti si, jaké budeš mít uplatnění, jaký budeš mít plat a podobně. Rozhodně to nepodceňuj.

Snaž se chovat pokud možno asertivně. Nebuď přehnaně dominantní, ale nenech se sebou zametat. Buď přiměřeně sebevědomá. Nepovyšuj se, neponižuj se. Neboj se říct NE. Snaž se na lidi působit uvolněně a zkušeně. Vyvaruj se afektivnímu chování. Neboj se relaxovat a odpočívat. Užívej si života. To, že se snažíš něco dokázat neznamená, že budeš sedět celé dny na zadku u učení. Vyčisti si občas hlavu od všedních starostí, úspěch mnohdy závisí i na zdravé psychice.

  • Spěchej pomalu - nežeň se k cíli moc rychle (pokud se tedy nejedná o casting na modelku :D). Úspěch se dostaví, nesmíš ovšem očekávat, že to bude hned. Dej svému plánu čas a pracuj systematicky.
  • Udělej si dobrou pověst. Například já se snažím při masírování co nejvíce soustředit na masírovanou osobu. Zajímám se, jestli je mu teplo, jestli je masáž příjemná a kde mám zatlačit víc a kde naopak ubrat na intenzitě.
  • Měj ve všem systém a raduj se z maličkostí. Každý krůček kupředu je pro tebe významný.
  • Nezapomínej na své blízké - nikdy nedávej přednost práci před rodinou. Rodinu máš jen jednu a je nenahraditelná. Otec, který vydělává obrovský peníze je sice fajn, ale ztrácí tak to nejdůležitější a to je čas strávený se svou rodinou.
Hlavně být v pohodě, protože když se cítíš v pohodě, tak i tvé myšlenky a nápady budou působit pohodově, což je vlastně tajemstvím úspěchu. Teď bych se tím ještě mohla začít řídit, ale to už odbočuji od tématu.

Cítím hrdost, cítím sílu, cítím internu!

18. april 2016 at 22:21 | Ali |  Deník
Možná bych už konečně měla napsat pořádný článek. Jsem si toho plně vědoma, ale potřebuji se opět vypovídat, pochlubit se a ulevit si. Tak zaprvé chych se chtěla pochlubit, že jsem úspěšně zvládla zkoušky z masérství a obdržela jsem vytoužený certifikát. Možná se mi konečně začne dařit. Bylo by to celkem fajn. Teď mě čeká spousta práce a tréningu, abych své masérské schopnosti zdokonalila a aby se o mně mluvilo široko daleko, jako o kvalitní masérce, která svou ,,práci" bere vážně a záleží ji na klientovi. Držte palce! (Ještě by to chtělo maturitu).

Dále bych vám chtěla říct pro mě docela nepříjemnou věc. Na konci třetího ročníku mě čeká souvislá praxe, což znamená, že budu měsíc chodit do nemocnice a skončím tedy ve škole o měsíc dříve, než ostatní ročníky. O té spoustě učiva, kterou musím stihnout v mnohem kratším čase, vám snad ani říkat nebudu. Mám v tom teď trošičku zmatek a je toho na mě asi už moc. V osobním životě, ale i ve škole. Už mi z toho všeho začíná solidně hrabat.

Jak už jsem jednou říkala, tak praxe v nemocnici bude trvat přibližně měsíc. Jsou tři možnosti, kam se můžu dostat. První je ARO, ale to už je komplet zabrané (samozřejmě jedničkáři mají přednost, jako obvykle a my dvojkaři to opět odskáčeme), druhou možností je chirurgie a ortopedie. Za toto oddělení bych byla opravdu hodně ráda, protože je přeci jen čistější, než třetí možnost, kterou není nic jiného, než smradlavá, hovny promazaná interna. Ble. Chápu, že si musím projít vším, ale toto mě opravdu neláká. Nechápu, jak tam může někdo chtít jít dobrovolně. Co už, zatím se zdá, že skončím přesně tam...

To bude asi vše, s čím bych se dnes chtěla podělit. Valim se učit, protože zítřek bude opět náročný, jako skoro každý den. Mám strach, že to už nezvládnu. Bojím se, že bouchnu. Stýská se mi po dětství, po školce, po dědovi, po zvířátcích, která mě za tu dobu opustila. Prostě po všem, co mi připomíná mé dětství. A to bylo opravdu úžasné a není den, kdy bych si na něco nevzpomněla.

Vákum plné prázdnoty

18. april 2016 at 0:18 | Ali |  Deník
Bla bla bla, žádnej stres,... Ali!
Po pravdě jsem ze zítřejšího dne celkem vyděšená. Čeká mě zkouška z masírování. Pokud to zvládnu, dostanu osvědčení, že jsem sportovní masérka. Pokud na to budu dlabat, jako právě teď, nedostanu nic. Kurz byl poměrně drahý a byla by to škoda. Dnes jsem si to trochu zopakovala, ale i tak si nejsem jistá v kramflecích. Ráno si přivstanu, skočím si do sprchy, oholím si dokonale nohy, protože budu rovněž něčím modelem a budu se učit a učit a učit. Ne kecám. Nechám to na osudu. Vždyť ono to nějak dopadne.
Možná bych tento článek nečlánek mohla využít ke zveřejnění básničky, která je sice trochu mimo téma a možná mě i trochu deprimuje, ale to se vsákne. Nemám furt náladu, nechci lidem okolo sebe lhát, že se cítím dobře, když vím, že má nálada se dá přirovnat k jízdě na horské dráze. Jsem divná, no a co! Tady je. Není to žádný umělecký dílo, ale popisuje mou náladu. Tak trochu zlomené srdce vlastní vinou. Mé i jeho. No a co, lásek ještě bude. (,,Ale žádná nebude taková, taková vážná, plná adrenalinu, vlastně mi moc chybí")

Lži
Byl to možná pouhý osud,
však muselo to bolet,
když do zlých bot ty byl si obut,
vzkázala ti rychlý odlet.
-
Život ve lžích mnohdy bolí,
ač pravda bolí občas víc,
nechtěla již ve lžích žíti,
musela pryč odejít.
-
Ničí ji to rozhodnutí,
ač rozumnější nenajde,
bolest ji však neopustí,
to ti nikdy nedojde.
-
Vím, že stále miluje tě,
ty to tušíš rovněž,
máš-li v plánu utrápit ji,
od sebe ji odřež.
-
Bolest ještě neodešla,
už to trvá celou věčnost,
faleš v tváři dívku přešla,
přišla o největší cennost.
-
Tak skončil život mladé ženy,
tys ubodal ji duši,
ruce její byly donuceny,
i v rakvi jí to sluší.


Květinky se nenosí

17. april 2016 at 15:07 | Ali |  Deník
Zdravíčko..
nevím, jak dnes začít. Začnu asi tím, že včera večer mě opět pohltil stav úzkosti a nebyla jsem absolutně schopná se soustředit. Zítra mám zkoušky z masérství a nejsem na to absolutně připravená. Nemám ráda dotek lidí, když se cítím mizerně. Jsem zapšklá a bez nálady. Nevím, možná se mi už stýská po lásce, po obejmutí a po společných zážitcích. Zároveň ještě nejsem připravená se zamilovat. Občas si říkám, že nezávazný sex s kamarádem není od věci, ale to není můj styl.
Potřebovala bych si popovídat s někým, kdo je na tom podobně. S někým kdo by mým stavům a názorům porozuměl a já bych zase na oplátku rozuměla mu. Místo toho zpívám deprimující písničky, snažím se psát články, který by měly pomoct ostatním, ale sama netuším, jak se ze svých ,,sraček" vyhrabat. Možná proto se ze mě stala metalistka. Nikdy by mě nenapadlo, že já, křehká duše v těle obra budu poslouchat něco tak hlučného, jako je metal. Ve skutečnosti je to hudba, plná smysluplných, úžasných textů, které jsou obsahově o sto procent lepší, než většina písniček od dnešních komerkčních hvězdiček. Metal, dubstep, rock, metalstep, punk a dnb? To jsou hudební žánry, které mě dnes provádí životem. Stává se ze mě člověk, který si samotu užívá a kontaktu s lidmi se bojí, jako čert kříže. Ano, mám pár přátel, kterých si vážím, ale přeci jen ta samota má něco do sebe.
Jinak ten masérák mě zítra asi zničí definitivně. Nejsem naučená a ani nepočítám s tím, že se učit budu. Lidi z kurzu slíbili, že daj postupy na facebook, ale nestalo se tak, což pro mě znamená to nejhorší. Absolutně nevím, jak jdou hmaty po sobě. Technicky vzato je umím, ale plete se mi to. Hodně se mi to plete!
Jdu se pobalit na intr. Stále platí, že pokud okomentujete článek k tématu, tak váš blog navštívím a přečtu si pár článků, které mě zaujmou. Baví mě číst především články na podobná témata, jako píšu já. Alespoň vím, že v tom nejsem sama.


Jednou nám bude líp

16. april 2016 at 20:54 | Ali |  Téma týdne
Jednou jsi dole, jednou nahoře. Ve špatných časech se člověku nechce věřit, že jednou se nad danou situací bude smát, nebo na ni zapomene úplně. Smutek je jedna z nejhorších, avšak běžných věcí, která nás v životě múže potkat. Máme v podstatě jen dvě možnosti. Buď se budeme dále utápět ve smutu, náš život bude černobílý, nudný a bolestivý. Budeme neustále přemýšlet nad tím, co nás trápí a postupně se úplně uzavřeme do sebe. Budeme trpět depresemi a život se stane spíše utrpením. Nebo si můžeme narovinu říct, že pokud se sebou něco neuděláme, nezačneme chodit do společnosti a nezačneme si opět užívat života, můžeme dopadnout špatně(viz. první možnost).
Jsme-li smutní, napadají nás smutné myšlenky. Nedokážeme si přiznat, že tato zloba je jen a pouze uvnitř naší mysli. Ano, může se dít něco strašného, rozchody, úmrtí, ztráta přátel. To všechno je opravdu k pláči, ale nic nesmí trvat věčně. Nesmíme se trápit dlouho. Ubližujeme tím sobě, ale i blízkým, kterým na nás záleží. V některých případech je lepší vyhledat psychologa a pořádně si s ním o našem problému a trápení promluvit. Sama jsem párkrát psychologa navštívila a pokaždé jsem od něj odcházela s novou nadějí a úsměvem na tváři.
Co se týče lidí, tak lidé do našich životů přichází, ale mohou i odejít. Vždycky ale příjdou noví, možná i lepší, kteří nám mohou pomoci zapomenout na ty, kteří nám ublížili a opustili nás. Každá mince má dvě strany a všechno zlé může být k něčemu dobré. Pokaždé, když se spálíme a trpíme, získáme cenné zkušenosti. Postupně se učíme to, co je pro nás v životě opravdu důležité.
Život není perfektní, ale stojí za to. Nedovedu si představit možnost, že bych tu nebyla. Že bych nepoznala nikoho ze své rodiny, ze svých přátel i nepřátel. Ten pocit prázdnoty mě děsí víc, než smutek. Smutek jednou zkončí, ale prázdnota je prostě ,,prázdná". Nevím, jestli chápete, co tím chci říct. Každý to může pojmout po svém. Ani můj život není perfektní. Taky jsem si prošla spoustou ošklivých věcí, ale stále jsem tu a teď se cítím opravdu skvěle! (,,Musím zaklepat"). Rozešla jsem se s přítelem, přišla jsem o kamarády, ačkoliv dnes už vím, že se o kamarády nejednalo, umřely mi dvě blízké osoby, ve škole jsem si zažívala teror v nemocnici, protože jsem to nezvládala psychicky v nemocnici. Všechno jsem to zvládla a posunulo mě to mnohem dál, než jsem předpokládala. Našla jsem pár přátel, kterým opravdu věřím a mám je opravdu ráda. Po dlouhé době se cítím šťastná. Učinila jsem spoustu významných rozhodnutí a nelituji jich. Je fascinující pozorovat, jak se člověk dává znovu dohromady. Jak se z trosky a hromádky neštěstí stává silný a veselý člověk. A to já jsem.
Pokud se trápíš a nevíš, co dál, nevěš hlavu. Každá bouřka jednou odejde a po dešti vysvitne slunce. Hlavně musí člověk chtít, protože nikdo jiný to za něj nevyřeší. Nečekej na zázrak a chop se každé příležitosti, která ti může vyčarovat úsměv na tváři, protože úsměv sluší každému.

Playlist mých oblíbených pecek

14. april 2016 at 15:42 | Ali |  Inspirace
Zdravíčko,
rozhodla jsem se zveřejnit seznam mých nejoblíbenějších písniček. Myslím, že můj hudební styl se od mnoha holek v mém věku liší tím, že v něm vedou převážně metalové a rockové pecky. Né, že by to bylo něco ojedinělého, ale přeci jen nás "tvrďáků" je podstatně méně. Zároveň se zde objeví i písničky, které nemají s metalem a rockem nic společného, ale i přes to mě zaujaly.

Jak říct cigaretám sbohem

11. april 2016 at 20:25 | Ali
Ano, i já patřím k bývalým kuřákům, proto jsem se rozhodla, že napíšu článek na téma, jak skončit s cigaretovou závislostí, která ovlivňuje životy spousty lidí. Nejen kuřákům, ale i jejich okolí, které nemá moc možností, jak se bránit. Kouří se ve spoustě barů, restaurací i jiných zařízení. Zákaz kouření není podle mě řešení, kuřáci se akorát přesunou na jiná místa a bary se přejmenují na soukromé kluby. Kuřák musí chtít přestat kouřit, pokud nechce, tak je veškerá snaha zbytečná. Nikdo ho nesmí nutit, aby se své neřesti násilím vzdal. Pokud ho budeme nutit, je možné, že udělá pravý opak toho, co vyžadujeme.

Važ si svého života

10. april 2016 at 11:53 | Ali
Rozhodla jsem se podělit se svými zkušenostmi z praxe v nemocnici. Některé věci opravdu musíš zažít, abys je pochopil. Například já jsem pochopila, že mé zdraví není samozřejmostí až ve chvíli, kdy jsem začala chodit na odborné praxe do nemocnice v rámci studia na zdravce. Všimla jsem si především toho, že spousta lidí nechává své zdravotní potíže stranou až do doby, kdy je opravdu pozdě.
,,Nic není důležitější, než-li zdraví!"

Kdo by to býval řekl, že studium na zdravce bude tak moc náročné na psychiku. Myslela jsem si, že v rámci praxí nepříjdu do styku s tak vážnými problémy. Nevěděla jsem, že příjdu do styku se smrtí. Bohužel i to se občas stává. Především na interně, co jsem tak zpozorovala. Jeden den se o někoho staráte a druhý den vám při předávání pacientů oznámí, že pacient, o kterého jste se ještě včera starali odešel na onen svět. Poprvé jsem byla opravdu v šoku, ale když se nad tím člověk zamyslí, tak zjistí, že ten člověk se má vlastně teď mnohem lépe. V nemocnici trpěl bolestí a teď ho vlastně už nic netrápí. Každého to jednou čeká a člověk se s tím musí smířit.
Od doby, kdy chodím pomáhat do nemocnice jsem začala přemýšlet nad tím, co bude po životě. Pozoruji změny ve svém chování. Připadám si teď mnohem empatičtější a komunikativnější. Mám strach o své blízké a dávám na ně pozor. Chodím více do přírody a užívám si to. Snažím se sportovat, připadám si pak mnohem šťastnější.
---
Nemyslím si, že existuje nějaké nebe, ale konec to být nemůže. Duše je dle mého názoru věčná, narozdíl od fyzické schránky. Mozek je složitý orgán, který ještě nikdo neprozkoumal celý. Nikdo neví, jakým způsobem přesně funguje. Jak je možné, že v našem těle vznikají elektrické vzruchy? Něco to musí řídit, ale nikdo neví co. Nejsem doktor, ani fylozof, ale zajímám se o život. Zajímá mě, proč tu jsem, jaký to má vlastně význam. Nikdo neví, co po životě následuje, proto si važme života, dokud jej máme. Starejme se o tělo i o duši. Je možné, že se nám to jednou vrátí. Užívejme si života plnými doušky. Dejme přednost rodině před kariérou, protože lásku k dítěti, rodičům, přátelům a vůbec komukoliv, koho máme rádi, tu nám nic nenahradí.
Nemocnicí jsem si nedávno prošla i jako pacient a povím vám, že nejdůležitější jsou návštěvy rodiny. Bez rodiny bych se v tom prázdném pokoji asi zbláznila. Bylo mi špatně, nemohla jsem dýchat ani jíst, ale když přišli naši, bylo mi mnohem lépe. Mám-li to shrnout, tak nejdůležitější věci, které v životě můžeme mít jsou láska, zdraví, domov a život samotný. Pokud tyto věci máme, patříme ke šťastným lidem. Pokud máme žebříček hodnot postavený jinak a řadíme do něj materiální věci, měli bychom se trochu zamyslet. Alkoholové večírky vyměnit za rodinné výlety a podobně.
Každý to má jinak, ale tohle je můj názor na toto téma, se kterým nemusíte souhlasit. Pro mě je v životě důležité toto, pro někoho jiného luxusní oblečení, elektronika a peníze. Každý má právo se rozhodnout po svém.

Ztráta elánu

9. april 2016 at 20:40 | Ali
Zdravím,
jen jsem se přišla vypsat ze své podivné nálady, kterou pravděpodobně ovlivnilo počasí, které je opravdu, ale opravdu pod psa. Venku je kolem 5 stupňů a už od pátku prší. Hladina řek se zvedla, což je v pořádku, protože příroda už vodu potřebovala, ale moje nálada je na bodu mrazu. Nejraději bych se zahrabala do peřiny a prospala celý víkend, ale musím fungovat, protože mi na víkend přijel synovec, tak se jako správná teta musím starat.
To je to naše zlatíčko, když mu byly asi 3 měsíce. Už je to velký kluk, který bohužel zdědil stejnou povahu, jako já a je to tedy pořádný zlobidlo. Naštěstí je zatím šance, že z toho vyroste.

Upakla jsem hrk hrk buchtu, která je úžasná tím, že je strašně jednoduchá a je opravdu výborná. Kouzlo je hlavně v krému, který se dělá z pudinku bez vaření, smetany a mandarinek (konzervované i se šťávou). Můžete přidat i smetanafix, ale drží to v pohodě i bez něj. Pak už jen párkrát hrknete a nejlepší krém je na světě. Korpus si můžete v podstatě udělat, jaký chcete vy. Já dělám korpus na šup šup buchtu. Docela podobné názvy, hehe. Potom korpus natřete krémem a nakonec postrouháte čokoládou. Já dávám hořkou, ale mléčná je taky moc dobrá. Tato buchta má u nás doma opravdu úspěch a je hotová během půl hodinky.
Jinak ráno jsem byla brutálně probuzena a vyzvána, abych se oblékla a upravila, že jedem pro synovce a potom k babičce na oběd. Nakonec vyšlo najevo, že jedem i k druhým prarodičům a tam jsem už tedy byla opravdu unavená. Nevím, co se mnou bylo, ale nebyla jsem úplně ve své kůži. Po příjezdu domů jsem si musela zdřímnout, pořádně zdřímnoutř a nejspíš půjdu znova. To počasí mě hrozně štve. Když sedím v lavici, tak je krásně a já se na to musím dívat z okna a když mám volno, tak se nedá jít ani na procházku, ani běhat. No nic, dnes nemám náladu vymýšlet nějaký článek, ale zítra se to pokusím napravit. Mějte pokud možno hezký večer. Pa