June 2017

Jak jsem darovala krev

27. june 2017 at 17:22 | Ali |  Téma týdne
Opět se hlásím po delší době a chtěla bych se s vámi podělit o mé první zkušenosti s darováním krve. Zde je pár informací, které by vás mohly zajímat, pokud si také pohráváte s myšlenkou, že půjdete darovat krev. Jen do toho, nic na tom není. :) Ale po pravdě, bála jsem se hrozně moc.
1) Nejdůležitější je být a cítit se na 100% zdráv. Člověk musí znát svůj zdravotní stav a chovat se tak, aby nebyl důvod se něčeho obávat. (Promiskuita, drogy, špatná hygiena...)
2) Zašla jsem si na transfuzní stanici, kde se mi koukli na žíly a dali mi formulář pro obvodního lékaře. Následně jsem byla poslána ke svému obvoďákovi a ten mě prohlédl a vypsal potvrzení, že jsem vhodným dárcem krve.
3) Vrátila jsem se na transfuzní stanici a odevzdala jsem vyplněný formulář. Následně jsem se domluvila na termínu prvního darování krve.
4) Den odběru: V předem domluveném termínu jsem se dostavila na transfuzní oddělení a byla jsem se vším seznámena. Vyplnila jsem dotazník, ve kterém byly otázky ohledně mého zdraví a života. Šla jsem se zaregistrovat a řekla jsem, že jsem prvodárce a jsem omdlévací typ. Sestřička byla milá a uklidnila mě. Pak už jsem se tolik nebála. Dostala jsem svou kartu, kterou jsem později dala sestřičkám, které mi vyšetřily krevní obraz a krevní skupinu.(Píchly mě do prstu. Au!) Pak jsem šla za doktorem, se kterým jsem probrala svůj zdravotní stav, změřil mi tlak a teplotu. Všechno bylo v pořádku, tak mě poslal do odběrové místnosti.
Zeptali se mě, jestli chci jít na pravou, nebo levou ruku. Na levé ruce mám hezčí žílu, tak jsem šla na levou. Posadila jsem se do křesla a sestřička mi důkladně odezinfikovala ruku. Potom vytáhla transfuzní set (vak a jehlu). Jehla byla poměrně široká, ale bolelo to úplně stejně, jako kdyby to byla obyčejná jehla. Jen to štíplo.
Při odběru jsem sice třikrát omdlela, ale to jsem taky čekala. Hned se kolem mě všichni seběhli, upravili mi křeslo na lůžko a hned jsem byla zase v pořádku. Po odběru mi pořádně stlačili ránu obvazem, protože ta ranka je přeci jen větší, než po normálním odběru a šla jsem se do jídelny pro dárce najíst. Dostala jsem výbornou klobásu, kafe a čokoládu a jako prvodárce i odznáček s "kapkou krve".
Po odběru jsem byla trochu unavená, ale to je prý běžné. Dárce má v den odběru nárok na placené volno. Ještě bych chtěla zmínit, že při jednom odběru se odebírá přibližně 500ml krve, ale stojí to za to! Člověk má pak dobrý pocit, že udělal dobrou věc, a že možná zachrání někomu život. :)

(NE)Výhody venkovského života

19. june 2017 at 8:29 | Ali |  Articles
Když jsem byla mladší, vždy bylo mým snem bydlet ve velkém městě. Postupně, jak čas plynul a já jsem dospěla, tak se mé přání a touhy změnily. Dříve jsem chtěla studovat a bydlet ve velkém městě, ale nyní je je mým cílem co nejdříve dostudovat a začít opravovat nějaký domek u nás na vesnici. Rozhodla jsem se napsat o výhodách a nevýhodách venkovského života. Jelikož jsem bývalý "intrák", dokážu posoudit rozdíly mezi venkovským a městským životem.

(Ne)Výhody života na vesnici

- To boží ticho. Žádný rachot městské dopravy. No. Vzhledem k tomu, že bydlím asi 30 metrů od hlavní silnice a hned vedle plotu máme koleje, tak to sama nedovedu úplně posoudit. Na internátu jsem měla pravděpodobně větší ticho, ale není vesnice, jako vesnice.

- Jsme jako jedna rodina. Zde to také není úplně pravda. Ano, znám pravděpodobně celou obec, ale že by zde bydlela samá teta nebo stréc, to se říct nedá.

- Nikde žádné drogy! Okey. Po pravdě, s drogou jsem nepřišla do kontaktu nikde jinde, než u nás na vesnici, nebo v Praze. Sama mám zkušenosti s mariánkou, ale to není zdaleka to nejhorší, co by se u nás dalo najít, bohužel.

- Máme tu krásnou přírodu. Ano, to je pravda. Příroda u nás je pro mě bez konkurence. Škoda jen, že lidí, kteří si přírody váží, je tak málo.

Tak si tak říkám, že nejspíš bydlím na špatné vesnici. Jak město, tak vesnice mají své klady a zápory a v době, kdy i na té nejmenší vesničce používají internet, se to nedá moc soudit. Autobusem jsem ve městě za pár minut. Jediná nevýhoda je pro mě to, že když chceme s přítelem slavit ve městě a chceme si třeba dát jedno, nebo dvě pivka, musíme si zavolat taxi, protože noční doprava je u nás velmi omezená.

- - -

Střevíčky? Ne děkuji

16. june 2017 at 14:24 | Ali |  Téma týdne
Když jsem byla malá holka, mým snem bylo, že se jednou stanu úspěšnou tanečnicí. Chyběly mi k tomu nejspíš jen dvě věci a to talent a hlavně odvaha. Když jsem trochu povyrostla, pochopila jsem, že tudy cesta nevede a zaměřila jsem se na jiné věci, jako je například sport, turistika a mimo jiné i psaní blogu. Má touha tančit postupně vymizela a já si na ni hodně dlouho ani nevzpomněla. Až teď, když mi táhne na 20, jsem si při přečtení tématu týdne vzpomněla na své přenádherné dětství a rozhodla jsem se s vámi podělit o své pocity a názory.

To, že jsem se neodhodlala překonat svůj stud a pocity, že jsem totální dřevo a nikdy nebudu tancovat tak, jak tancují tanečnice v televizi, byla nejspíš veliká chyba. Není přeci potřeba být ve všem nutně nejlepší. Nejdůležitější je dělat to, co člověka baví a naplňuje ho to pocitem štěstí.
Nelíbí se mi, jak se dnes každý žene za úspěchem a ve spoustě případech dotyčnou osobu její činnost ani nebaví. Hlavně, aby uspěl a získal nějaké ocenění, nebo peníze. Já bych tančila pro radost. Nestojím o to, aby mě někdo při tréningu buzeroval a nazýval například línou krysou. (I takové věci se ve světě dějí.) Jednou, až budu mít díte, budu ho podporovat ve všem, co ho bude bavit. Nebudu ho nutit do ničeho, co by ho nebavilo, protože sama vím, jaké to je, být nucena do hry na keyboard. Do dnešního dne neumím noty a to jsem do hudebky chodila cca 7 let. Všemožně jsem to sabotovala a noty jsem hrála jenom podle sluchu. Děti jsou chytrá stvoření a pokud je něco nebaví, najdou si způsob, jak se té činnosti vyhnout.
Teď si možná říkáte, proč jsem tento článek zrovna takhle pojmenovala. Nic za tím nehledejte. Nejsem typ člověka, který by někde protančil střevíčky. Když tancuji, tak zásadně bosky. Je to pro mně mnohem příjemnější a nebolí mě později nohy. Stračně ráda tancuji se svým přítelem, protože si vždy připadám výjimečně. Miluji vzájemnou blízkost a pocit bezpečí. Vůbec mi nezáleží na tom, co mám právě na sobě. Tepláky, nebo šaty? Ve výsledku je to stejně jedno. Jen mě trochu mrzí, že to přítel necítí stejně, jako já, ale na druhou stranu je mi to alespoň vzácné a o to víc si vážím toho, když mě vyzve k tanci.


Střípky mého nového JÁ

15. june 2017 at 18:53 | Ali |  Deník
...Mým snem bylo dokončit střední školu. Tento sen se mi splnil a došlo mi, že vlastně nevím, čeho chci ve svém životě dosáhnout dál. Maturitu jsem udělala, že ani nevím jak. Počítala jsem s tím, že si to půjdu v září zopakovat. Teď mi doma ve skříni leží maturitní vysvědčení, ale k čemu to všechno, když člověk nemá plány do budoucnosti. Podala jsem pár přihlášek na vysoký, ale po pravdě? Vůbec se mi tam nechce, mým snem je otěhotnět a založit si rodinu. Tento sen není až tak nereálný. Mám stálého přítele, práci bych si našla v pohodě a bydlení je v plánu. Spíš mi můj život připadá strašně prázdný. V okolí mého bydliště nemám žádné kamarády, protože styl jejich zábavy je dost monotónní. "Flaška rumu, cigára, nějaká ta mariánka a jdem!" Jednu dobu jsem měla tendence bavit se s touto vrstvou, ale naštěstí se tak nestalo. Kdyby se to nedejbože stalo, tak bych nejspíš neodmaturovala a pravděpodobně bych později litovala svých hloupých činů.

Zbývá mi jen otázka. Jít na výšku, nebo se na to vykašlat? Má vůbec smysl chodit na vysokou, když nemám absolutně žádnou chuť studovat? Má smysl nutit se do něčeho, čeho mám již teď plné zuby? Kéž by to za mě mohl rozhodnout někdo jiný, protože já už na to nemám sílu. Ačkoliv vím, že toho můžu jednou litovat, přikláním se stále ke druhé možnosti. Můj problém je totiž to, že nejsem studijní typ, ale rodinný. Závidím všem dívkám a ženám, které čekají miminko. Myslím si, že otěhotnět v devatenácti letech není nic vzácného. Věk mám dostatečný, ale jsem vůbec zralá na to, abych vychovávala dítě? Tyto otázky mám na mysli dnes a denně. Těžko říct, kde budu příští rok. Možná budu tahat kočárek, nebo budu na vysoké..Kdo ví. Těším se na to, co mi osud přichystá...